Den č. 1
Tak konečně je to tady! Po půl roce plánování a prohlížení fotek, různých itinerářů, tak i my jsme se dočkali. Vyrážíme na letiště raději s předstihem, protože má Štěpán na letence přehozené jméno za příjmení. Problém to prý není, ale jistota je jistota. A tak už čekáme na boarding passy u ČSA s kterýma jsme měli letět do Paříže, následně z Paříže s Air France do Gunagzhou a poté do Manily s China Southern Airline (vše zakoupeno u Chiny). Dostala se na nás řada a začaly první komplikace. ,,Bohužel Vás nevidíme v systému, ale určitě se nebojte, odletíte!´´ Tak zněli slova slečny na přepážce. Odsunuli jsme se stranou a vidíme, že tam postává čtveřice stejně starých lidí s krosnami. Tak se k nim odsuneme a zjištujeme, že mají ten stejný problém. Po asi pul hodině k nám příjde slečna a sděluje nám, že naše a další čtveřici cestovatelů se letenky nepropsali do systému ČSA a tudíž nás nemají na seznamu cestujících a nemůžeme odletět. Panika! To přece nemůže být ani pravda. Ke slečně se přidal kolega a říká, chyba není Vaše, ale ani naše ČSA od toho dává ruce pryč. Musíte to řešit u toho, kde jste letenku kupovali. No jasně! Je víkend. My zakoupili u MyTrip, další u Pelikána a Letušky. O víkendu se nepracuje, nikdo nám to nezvedá a tak zkoušíme ještě volat do Číny, bohužel ani tam jsme se nedovolali. A teď nastává situace, co budeme dělat? Dvojice co měla letět do Vietnamu nevydržela a už kupujou letenky s odletem asi do půl hodiny za 30tis. na jednoho. Nechtěli si nechat propadnout další navazující lety a tak se s nima loučíme. My a dvojice co má letět do Kambodži setrváváme. Po asi dvou hodinách hádek, nervů, trpělivosti, hovorů se nám nějak podařilo ČSA přesvědčit, aby nám letenku přebookovali a taky se tak stalo. A odlétáme druhý den ráno. Snad už úspěšně. Naštěstí nám dali ještě hotel na letišti. Tak začal náš první den dovolené.
Den č. 2
Druhý pokus o odlet a tentokrát úspěšný. Letěli jsme všichni čtyři stejnou trasu Praha – Moskva – Gunagzhou a tam my pokračovali do Manily. Po cestě jsme se ještě v Číně ujištovali, že naše zpáteční letenky jsou platné a my odletíme v pořádku. Bylo nám sděleno, že platné jsou. Jelikož kvůli prvním neúspěšnému odletu máme zpoždění, tak nám uletí navazující letadlo v Manile na Palawan. Kupujeme tedy novou letenku ještě na ten samý den s tím, že riskujeme dobu přestupu a to pouze asi na 40 min. ten den uz zádné jiné letadlo neletí a my nechceme zbytečně tvrdnout v Manile a přijít tak o další den. Všechny lety proběhly bez problémů.
Den č. 3
Ocitáme se konečně na filipínské půdě, ale poněkud nervozní. Víme, že nám za chvíli letí letadlo a my se musíme přemístit na jiný terminal a ještě k tomu jsme až v druhé části letadla a vystupuje se pouze předem – jako naschvál. Konečně jsme venku a se Štěpánem jsme si rozdělili úkoly. On poběží rozměnit peníze, poběží na terminal a bude zdržovat u přepážky, abych to já stihla, zatímco já vyzvednu krosny a pak s nima poběžím za ním. Společně ještě předběhneme celou frontu na imigračním a už se naše cesty rozdvojují. Hlavou se mi honí myšlenka ,,co když naše krosny nepřijedou? Co když přijedou až jako poslední? ´´ Naštěstí asi po 5ti minutách vidím přijíždět mojí a Štěpánovu krosnu. Uf, ale už se čas krátí. Do odletu zbývá asi 30 minut a my ještě nemáme boarding pass nebo aspoň já, doufala jsem, že Štěpán už tam je. Najednou vidím kolem mě probíhat Štěpána. Přidám se k němu a ptám se co tu dělá. On, že rozměnil peníze, ale zjistil, že na terminál se nedá jít pěšky, ale musí se shuttle busem, který se rozjede až se celý naplní. Bezva, na to čas nemáme. Utíkáme před halu a nasedáme do taxiku. Říkáme mu, že musí jet hodně rychle. Celý spocený, unavený, nabalený ještě z letadla vystupujem na správném terminálu. Dáme mu 200 pesos a vyrážíme dovnitř. Všechno jsme stihli, dostali jsme borading pass, odbavili jsme krosny a ještě i čekáme u gatu na letadlo. A konečně mám čas se převlíknout aspoň do trička. Další let si už užívám o něco více a bez stresu. Na čas dosedáme na Palawanu a čeká nás přesun do El Nida. Původně to nemělo být vše tak najednou, bez pauzy. Ale jinak to nešlo a tak si nás hned filipínec před letištěm odchytnul, že nás Vanem odveze do El Nida za 500 pesos na osobu. Ani nesmlouvám, protože jsem měla načteno, že někdo smloval právě na těch 500. Nasedáme a čeká nás 5,5 hodin krkolomné jízdy plné zatáček. Je něco po pulnoci a my končně po třech dnech jsme na místě. Je čas se ubytovat, konečně se osprchovat a jít spát.
Den č. 4
Probouzím se a zjištuji, že náš pokoj je tak trošku plesnivej a smradlavej a nemá ani zrcadlo. O to zas tolik nejde, dokažu se upravit v odraze mobilu. Ale ten smrad. Rozhodli jsme se, že večer se přestěhujem. Dostáváme snídani (lívanec s čokoládovou polevou) a koukáme se z terasy, jak místní filipínky kuchaj kuře. První náš cíl bylo půjčit si skutr. Podle různých itineřáů jiných lidí to vypadalo, že je snad pujčovna skutru jen na jednom míště v El Nidu, ale co jsme pak zjistili, jsou na každým rohu. A tak jsme si půjčili skůtr hned před naším ubytování. Byla jsem připravena cenu smlouvat minimálně na 400 pesos na den, ale chlápek přišel s cenou za 350 pesos/den sám, tak už jsme to ani nezkoušeli. Skůtr máme na celou dobu našeho pobytu v El Nidu. Hned v půjčovně nabízeli různý výlety a tak jsme si hned zamluvli na zítra výlet a to Tour A. Říkal, že nám dá slevu a at zaplatíme 1000 pesos/na osobu. Myslím, že to tak stojí vždycky, jen mají všude napsano o 200 pesos víc. Váhala jsem jestli nezamluvit ještě další tour, ale jelikož jsme chtěli mít jistotu v počasí, tak jsme (naštěstí) koupili jen Tour A. Po téhle akci jsme si chtěli jít odpočinout na pláž a tak se jelo na Las Cabanas. Moc pěkná pláž a je to jediná dostupná pláž v blízkosti El Nida na kterou se nemusí jet lodí. Dali jsme si pivo (to nevím kolik tam vůbec stojí, protože ho nepiju) a polehávali jsme v houpacích sitích a koukali se nad námi na zipline.
Ten máme taky v plánu, ale jelikož byl dnes trošku opar, tak jsme chtěli počkat až bude jasno. A když je opar, tak se to na pláži leží skvěle, ani si člověk neuvědomuje to sluníčko a uvědomí si ho až večer, kdy začne všechno pálit a já šahám po pantenolu. Polehávání na pláži nám dlouho nevydrželo, opravdu by pro nás nebyla dovolená ležet týden na pláži. A tak skútrem jedeme na místní ferrátu. No ferratu bych uplně neřekla, ale oni tady tomu tak říkaj. Cena za tuhle akci byla 400 pesos. Dali nám helmu, sedák a šlo se. Nejdříve takovým chodníčkem po vodě a pak ,,šplhání,, nahoru, kde ten sedák nebyl vůbec potřeba. Jediný, kde jsme sedák využili byl visací most mezi dvěma skálámi, nad kterým bylo natažený lano na kterým nás zahákli. Byla to celkem sranda, pro ty kteří mají strach z výšky asi docela adrenalin. Na vrcholu byl výhled na celou zátoku a celý El Nido. Ze Sri Lanky, Bali atd. jsme se těšili na asijský jídlo a tady na Filipínách to bylo trošku zklamání. V El Nidu všude jen nabízejí Burgry, pizzy a všemožný celosvětový jídla. A tak jsme si zašli na pizzu za 450 pesos. Což i na český poměry to je celkem předražený. Vypadá to, že jsme chtěli první den zažít snad uplně vše a tak jsme si po večeři došli na masáž celého těla. No už jsme jí z těch kancelářských žídlí potřebovali. Masáž stála 400 pesos na hodinu. A bylo to fakt příjemný, masáže v El Nidu nabízejí na všech rozích. Pak už nám zbývala pouze poslední činnost a to najít si lepší ubytování. Objeli jsme tak 5 ubytovaní, měli volno všude a za celkem fajn ceny (cca kolem 800 pesos za pokoj). Oznámili jsme to naší hostitelce, že se nám tu nelíbí a ona, že nám dá lepší pokoj. Tak jsme souhlasili, přece jen lepší než se stěhovat uplně.
Den č. 5
Podle plánu jsme čekali na předem domluveném místě v 8.30. Dnešek byl ve znamení Tour A. Přijeli pro nás dva týpci na skútrech a odvezli nás do přístavu. Všude na pláži bylo plno lidí, všichni nabízeli batohy do vody, vodotesný obaly na mobil atd. My čekali na naší skupinu až se všichni sejdeme a můžeme konečně vyrazit na výlet. Pozorovali jsme, jak lidi nastupují do lodí, které parkují cca 20 metrů od břehu, takže se musí k nim dojít vodou a jak pomalu odplouvají. Začínala jsem být z toho nervozní, proč my nejedeme. Nechci tam dojet jako poslední s milion lidma. Asi po čtvrt hodině jsme konečně mohli jít k lodi. Od rodičů jsem měla vypůjčenej vodní batoh a tak strach z toho, že by se nám cestou na lod namočila elektronika nebyl. Štěpán se mě ještě ujistoval jestli to opravdu může namočit. Odpověděla jsem, že jasně. Avšak potom na lodi co jsem si chtěla z batohu vytahnout foták jsem zjistila, že je tam totálně mokro a vše elektronika se válí v rybníčku jsem se zděsila. Vytahuji postupně foták (díky tlustému obalu se voda k němu ještě nedostala), další šahám po ovladači na drona, ten byl totálně namočený, dron, mobil, pasy, peníze. No celej zbytek batohu byl mokrej. Vše jsme se snažili usušit, ale nic víc se s tím dělat nedalo, protože se naše lod už rozjížděla a všude na nás zacala strikat voda a tak nám nezbylo nic jinýho nez to osušený vrátit zpátky do batohu. Vodotesný batoh, který uz není vodotesný a to díky pojistce, která se na dně batohu odlepila. Nezbývá nic jinýho než čekat na návrat a vyzkoušet co funguje a co ne. K mojí smůle jsem ještě zjistila, že mám vybítý gopro a tak celej dnešní výlet mohu dokumentovat pouze foťákem. Odjezd z El Nida byl tedy kolem 9.30. A bohužel všechny lodě vyrážely hromadně. Nechápu proč se aspoň nedomluvej a nejezdej oddeleně, každá na jiný ostrov. Jako první zastávka byla pláž Seven Commondos. Pláž je to krásná, ale ne, když na souši poskakuje spoustu asiatu a snaží se si vyfotit nejlepší selfie a nejlépe ve slušivé oranžové vestě.
Plaz svoje kouzlo s 10ti lodmi plných turistů ztratilo. No vyckala jsem tedy frontu na to, abych si udělala fotku na houpačce a už jsme to směřovali zpět k lodi. Protože tu byl ,,rozchod,, asi přibližne 20 minut. Dnes nebylo ani uplne nádherný počasí. Bylo velký teplo, ale foukal vítr a trošku bylo zataženo. Nepršelo. Po naskákání všech členů naší lodky jsme se vydali na další zastávku a to Secret Lagoon. Možná to vypadá, že tento den píšu trošku kriticky, ale Secret Lagoon by měla být fakt secret – tajná ne? Všimla jsem si otvoru ve skále a hned nás tam nasměřoval náš kapitán a řekl, že všichni musíme přojít tou dírou. Na konci diry se ukrývala laguna. Jak říkám, bylo nás tam najednou asi 20. Nevyfotila jsem si nic a hned jsem lezla dírou ve skále zpátky a šla jsem si aspoň trosku zasnorchlovat a dělala jsem slalom mezi zaparkovanýma lodema. Ani tady nesmí chybět prodej a tak tam jezdili asi ctyri filipinci na kajaku a nabizeli kokos,pivo,kolu,vodu, brambůrky atd.. Kokos se celkem hodil a po roce jsem si ho celkem vychutnávala. Kapitán nám potom sdělil, že plánovaný oběd nebude na pláži, ale kvůli větru se přesuneme za jednu skálu, kde nebude foukat a oběd bude na lodi. Během přípravy oběda jsme se Štěpánem skákali z lodě, šnorchlovali a opalovali se. Pak nám naservírovali asi 4 velký ryby, kopce rýže, ovoce, zeleninu, kuřecí a vepřový maso. Jídlo bylo super. Po obědě až to všechno sklidili jsme se vydali do Big Lagoon. Cesta k laguně byla krásná, nádherná barva moře, útesy tyčící se z moře až tedy na provoz projíždějících lodí to bylo hezký. Na jednom místě zastavili a řekli nám, že nás tedkon tady každýho zvlášt vyfotěj. Výborně! 20 asiatů a my na lodi. Takže každý asiat chtěl tak minimalně 5 fotek na špičce lodi, takže si asi každý dokáže představit, jak dlouho jsme tam stáli a čekali než se všichni dofotěj. Z Big Lagoon jsme jeli za zatáčku do Small Lagoon. Tam nabízeli půjčení kajaků (už nevím za kolik). My si ho nepůjčili, protože nám ukázali, kam nejdál s tím kajakem můžeme doplout a tam se vlastně dalo i doplavat a to bylo snad ještě zajímavější, protože jsme cestou potkávali spoustu ryb a poprvé i Nema aneb Klauna. Ve Small Lagoon jsme byli přibližně hodinu a pak už se jelo zase hromadně zpátky do El Nida. No kdo není narocnej a lidi mu nevadej, tak by to byl asi skvely zážitek, ale my vyhledavame spíse panenskou prirodu bez turistu, takze jsme byli rádi, ze víc tech tour jsme zaplacených neměli. A na příští výlet si plánujeme pronajmout vlastní lod. A co naše elektronika? Sama se tomu divím, ale jediný co se rozbilo byl Štěpánuv mobil a tam přestalo fungovat nabíjeni. Vše ostatní nějakou záhadou přežilo.
Den č. 6
Ráno byla uplně jasná obloha a tak plán byl jasnej. Jdeme na zipline. K ziplinu vedla taková dost bahnitá cesta, ale není těžký jí nenajít, protože všude stojej naháneči a tak Vás mile rádi nasměřujou. Divila jsem se, že po nás nechtěli žádný peníze. Cena už je daná a jedna jízda v sedě stála 500 pesos, v leže 700. My zvolili tu v sedě, protože nás čeká ještě jeden zipline na Boholu. Bylo to super, hlavně ten výhled na pláž byl nádhernej. No a den před námi a tak jsme se shodli, že se pojedeme někam projet na skutru a přitom navštívíme Nacpan Beach, je asi 45minut vzdálená od El Nida. Cesta k ní je celkem lehká, my tedy pouzivali offline verzi google maps a s nima jsme trefili vždycky všude. Odbočka na Nacpan Beach ja označená cedulí. Věděli jsme dopředu, že cesta bude nic moc. Po odbočce to bylo cca 5 km k pláži a cesta byla chvílema dost bahnitá, musela jsem vždy slézt ze skutru a Štěpán jel raději sám. Po 20minutách jsme se k pláži konečně dostali. Pláž za to určitě stojí. Dlouhá písčitá pláž bez žádných kamínků. Asi nejhezčí pláž co jsme na Filipínách viděli. Je tam jedna restaurace, kde jsme si dali nudle a pozorovali vlny. Taky jsme tu konečně pořádně otestovali drona a lítal. Tak jsem byla ráda. Půl dne jsme na Nacpan beach byli a pak už jsme potřebovali zase trošku změnu a tak jsme si projížděli okolní vesničky, pozorovali místní lidi na ulicích, v práci, doma, ve školách. Tohle mě vždy baví nakukovat do těch místních životů. Jo ještě bych zmínila, že před dojezdem na Nacpan Beach je potřeba se zapsat do knihy asi návštěv. Nám řekli, že dnes je vstup zdarma, tak jsme neplatili my, takže netuším jestli to tak je vždy a nebo jsme měli jen štěstí. Po setmění měl Štěpán chuť se jít projít podél pláže a v El Nidu to je možné pouze v Las Cabanas, tak jsme se vydali tam. Slezli jsme ze skutru a najednou potkáváme dvě češky a kupodivu to byly spolužačky ze Štěpánový střední školy. Tak si tam chvíli povídali, já poslouchala. A sdělily nám, že na zítra mají objednanou soukromou lodku od místního rybáře a že jestli chceme, tak se můžeme přidat, ale nezaručujou nám, že nás opravdu vezme a nebo že se vejdeme. My jsme řekli, že to zkusíme s nimi a pro jistotu se zkusíme domluvit ještě s někým jiným na pláži. Vyměnili jsme si čísla a my šli dolu k pláži. Na chvíli jsem si tam sedli a potom už jsme si řikali, že když je ráno sraz v 6, tak že by jsme měli už jít spát.
Den č. 7
V noci pršelo a tak moje obavy z počasí vzrostly. Ráno se probudíme a vidíme, že je skoro jasno a tak ještě skoro za šera vyrážíme na plánovaný sraz do Las Cabanas. S holkama jsme se sešli a teď už jen počkat až pro nás přijede lod s naším rybářem. Dali jsme si na pláži snídani a mezitím se on dostavil. Lodka byla opravdu malá, ale řekl, že to nebude žádný problém a že se určitě vejdeme. Pro něj to je taky dobrý, bude mít za to víc peněz. Cena byla 500 pesos na osobu bez ohledu na to, kolik lidí na lodi bude. Těm kteří neměli šnorchly a brejle je půjčil a mohli jsme se vydat na cestu. Obloha se už skoro rozednívala a my věděli, že nás čeká super den. Dohodli jsme se s ním, že nás vezme na místa, jako se jezdí s Tour B. Jako první nás vzal na Snake Island, jelikož odpoledne bude příliv a cestička z písku mezi ostrovy by byla zatopená. Víte v čem to mělo to největší kouzlo? Že jsme tam byli sami, bylo to skvělý. Ale věřím tomu, že až by se tam odpoledne nashromáždili lodě, tak by to už nebylo ono. Vyšli jsme si ještě na jednom z těch ostrůvků na vrchol a koukali se z výšky na ten Snake Island. Další ostrůvek byl Pangulasian Island. Opět tu radost z toho, jak to bylo celé pro nás snad už ani nemusím popisovat. Byli jsme tam tak hodinku. Šnorchlovali jsme a užívali si pláže. Pak jsme se zastavili v Cathedral Cave což je taková zatopená jeskyně, kde se dá taky pěkně šnorchlovat. Ten podmořský život tu je vážně skvělej. Korály a i ryby jsou vážně nádherný. Další zastávkou byl ostrůvek jen z písku a to bohužel nevím, jak se jmenoval. Bylo to takový roztomilý, uprostřed ničeho jen písečný ostrov. Cestou jsme míjeli krásnou soukromou fotogenickou pláž. Myslím, že naše poslední zastávka byla na ostrově Pinagbuytan Island. Sem jsme původně měli v plánu přijet na kajaku, ale když jsme zjistili, že vlastně tenhle výlet vyjde skoro levneji než si půjčit kajak, tak jsme řekli, že raději se svezeme bez námahy. Pak nás rybář odvezl zpet do Las Cabanas a my se Štěpánem se s nim domluvili na další den opět na plavbu, ale už bez holek. Ty jedou na Coron. Dorazili jsme asi ve 12.30 a tak půl dne byl ještě před náma. Holky ještě neviděli Nacpan Beach a tak jsme tam jeli ještě jednou jen na chvíli. Cesta na Nacpan Beach byla o něco horší než včera, jelikož v noci pršelo a tak cesta byla víc rozbahněná. Zvládli jsme to bez pádu, ale byli tam tací, kteří popadali. No a večer jsme se hromadně domluvili a šli jsme společně na večeři – na pizzu. Ač je El Nido celkem rušný, tak mě to baví se tam večer projíždět.
Den č. 8
Dnešní ráno nebylo uspěchané a tak jsme si trošku přispali. Ne moc dlouho, v Asii vstáváme nejpozději kolem 8 ráno. Dnes byl tak trošku volný den a přemýšleli jsme kam vyrazit. Jelikož kromě Tour po ostrůvkách se v El Nidu nic moc dělat nedá. A tak na mapě jsem měla vyznačenou ještě jednu pláž a to Duli Beach, kde se dá prý i surfovat. Cesta tam byla stejná jako na Nacpan Beach jen trošku delší. Opět byla taková blátitá cestička směrem na pláž. Opět byly cestou šipky a tak jsme cestu na pláž nemohli minout. V dálce už bylo vidět moře a my dojeli k závoře, kde se povalovaly děti a vyběhla taková malá filipínka, že se musíme podepsat a zaplatit 50 pesos na osobu. Jak už jsem psala, dnešní den byl takový volný a tak se celý den čekalo jen na to, až přijde vlna. Pujčení surfu na hodinu stálo kolem 300 pesos. Zas tak levný to nebylo, ale pláž na surfování to byla pěkná. A vychutnávat si kokos pod palmami byla taky paráda. Často si fotíme děti a zastavujeme u nich a povídáme si s nima, jsou hrozně milý a roztomilý. A čekala nás poslední noc v El Nidu, ale museli jsme jít brzy spát, protože na ráno jsme byli domluveni zas na výlet lodí. Hurá, zas uvidíme ty nádherný místa.
Den č. 9
Tentokrát nebyl sraz v Las Cabanas, ale hned za naším domečkem na pláži Corong Corong. Opět cena byla 500 pesos na osobu. A dnešní tour byla ve znamení Tour C. Takže vlastně jsme viděli uplně všechno co bylo v plánu. Tour A,B,i C. Vyráželo se v sedm ráno a končilo se lehce před 13 hodinou. Opět jsme navštěvovali nádherné pláže jako Helicopter Island, Cadlao lagoon atd. Po návratu z výletu jsme si šli zabalit věci, osprchovat se, hodili jsme krosny na záda a šli jsme na vanové stanoviště odkud nás čekal přesun do Puerta Princesa. Takovej malej tip. Asi bych to příště otočila a Palawan si nechala jako poslední zastávku a když by jsme už byli v El Nidu, tak bych přejela lodí na Coron a z Coronu pak letadlem do Manily. Je celkem ztráta času jet tam a zpět do Puerta, takhle by to bylo pouze jedna cesta. No a nebo by šlo samozřejmě z Manily letět na Coron, tam pobýt pár dní a pak lodí do El Nida a z El Nida vanem do Puerta. No, ale to vidím až ted zpětně a pokud to někdo bude plánovat, tak tohle je asi lepší varianta. No takže nás čekala cesta do Puerta vanem. Čekali jsme přibližně půl hodiny a pak nám dali pokyn ať si sedneme do auta a snažili se ho naplnit do posledního místa. Cena opět stejná jako při ceste do El Nida, 500 pesos/osoba. Měli jsme vážně blázna řidiče. Cesta byla celou dobu klikatá, povali se po cestě samý psi a on jel kolem 150km/hod. Takže cesta byla vážně rychlá a zvládli jsme ji za 4 hodiny. V Puertu jsme měli doporučený ubytko: Bamboo Bed & Breakfast Palawan. Rezervaci jsme neměli. Volno měli a my se ubytovali za 900 pesos za pokoj a snídani. Na Štěpána šla nějaká nemoc a tak jsem měla obavy, aby vše vyšlo a ta nemoc to nějak nezkomplikovala.
Den č. 10
Poprvé dnes vstávání za deště. Ale dnes nám to vůbec nevadilo, spíš naopak. Máme na programu pouze přesuny. Ráno jsme ještě relaxovali v houpacích sítích v ubytování, protože nám letadlo letělo až kolem poledne. S dostatečným předstihem jsme se vydali na letiště a předtím byla ještě zastávka v lékárně, aby si Štěpán koupil něco na rýmu. Odletová taxa z Palawanu byla 200 pesos. Dnešní let je z Palawanu do Cebu. Vše proběhlo hladce, žádný zpoždění ani komplikace. Po příletu čekali venku taxíky, zde nebyla jiná možnost než jet z letiště busem nebo taxíkem. A tím, že jsme byli trošku v časovým presu, tak jsme zvolili bílého taxika (ještě tam je žlutý taxi, ale ti jsou dražší). Náš cíl byl lodní přístav v Cebu a cesta trvala asi něco kolem 40 minut, protože to byla jedna velká kolona. Nástupní sazba byla 40 pesos a celkem nás to do přístavu stálo 230 pesos. Šli jsme koupit lístky na loď na Bohol, který stály 400 pesos do open air třídy. Čekali jsme asi něco kolem hodiny. Je dobrý si nechat asi trošku rezervu, protože v přístavu je dost podobný proces jako na letišti. Cesta lodí trvala asi 2 hodiny a po doplutí jsme si odchytli tricykl, aby nás odvezl na ostrov Panglao k Alona Beach. Cena byla 250 pesos a cesta trval asi 30 minut. Štěpánovi bylo špatně a tak šel hned spát. Já si večer užívala u bazénu. Původně jsme chtěli nejdřív zůstat na Boholu, ale jelikož tam chceme hlavně kvůli přírodě a pláže tam nejsou moc pěkný, tak vzhledem ke Štěpánovýmu zdravotnímu stavu jsme nejdříve museli zvolit Panglao, aby to mohl vyležet a já kdyžtak mohla jít aspoň sama na pláž.
Den č. 11
Štěpán nevypadal uplně fit a tak zůstal na pokoji a já se sama vydala na pláž Alona Beach. Pěšky to od našeho ubytování bylo asi 3km. Pláž oproti Palawanu nic moc. Nebo takhle. Pláž sama o sobě byla celkem pěkná. Ale bylo tam hrozně rušno. Rezorty, restaurace, lidi, lodě ve vodě, ale písek byl tedy krásně bílej. Lehla jsem si na pláž a koupila si kokos. Další co mě štvalo, tak byla hrozně mělká voda a řasy a ježci ve vodě. A to nemluvím o tom, že bylo ohraničený místo na koupání se. Dalo se samozřejmě plavat i mimo to, ale tam zas bylo hodně těch řas. V poledne jsem šla zpátky za Štěpánem jestli mu není už líp. Cestou mě potkal mini deštík a hned se u mě zastavil nějakej kluk na skůtru, jestli nechci hodit do ubytka. Tak jsem souhlasila a jela s nim. Byl to španěl a cestuje tu sám. Štěpána to na pokoji asi už moc nebavilo a tak řekl, že si tedy půjčíme skůtr a že se chce jet taky někam podívat, aspoň si lehnout na pláž a ne ležet na pokojit. Skůtr jsme si zapůjčili přímo v našem ubytování za 300 pesos na den a jeli jsme zas na Alonu Beach. Tam jsme zůstali celý odpoledne. Štěpánovi už bylo líp a tak večer jsme zašli do místního baru/resturace, kde mají akci na mojito 1 a 1 zdarma. Jedno vyšlo na 50 pesos. Mojito bylo celkem silný a kdyby se člověk chtěl opít, tak tady by se mu to podařilo snadno.
Den č. 12
Štěpán se už cejtil celkem fajn, ale raději jsme nechtěli plánovat žádnou větší akci, aby se to zas nezhoršilo. No takze jsme chtěli prozkoumat trošku ostrov Panglao. Tento ostrov byl tak trošku zklamáním. Projížděli jsme ho křížem krážem a nikde nic moc nebylo a aboslutně jsme nemohli najít žádnou pěknou pláž. Všude kam jsme dojeli byl bordel a tak jsme se vždy jen podívali a zas hned odjeli jinam. Nakonec to vyhrála pláž Dumaluan Beach. Na tuto pláž se uplně nedá zajet, protože podél pláže jsou jen luxusní rezorty a když tam člověk chce zajet, tak se musí platit vstupný. Tak my zajeli kousek a dál a podél moře jsme to prošli a hledali nějaký místo kam by jsme si mohli lehnout. Všude psali, že to je místo pouze pro hosty a když rezorty vůbec nekončily, tak jsme se na to vykašlali a lehli si i přes zákaz na ceduli. Nikdo nás nevyhodil a tak jsme tam zůstali. Písek nádherně bílej, opravdu fotogenický. Jenže voda byla opět mělká a dál už byly opět řasy a ježci. Takže jsme seděli u břehu ponořený po pas ve vodě. Žádný šnorchlování ani plavání se nekonalo. Večer jsme si zašli na mojito. Dnes k obědu jsme zvolili grilovaný kuře asi za 150 pesos. A k večeři z takovýho místního stánku hamburgry – jeden asi za 11Kč. No a celou noc mi nebylo vůbec dobře. Nemůžu říct z čeho to bylo jestli z kuřete nebo burgru, ale tipovala bych to na burgr a tak platí dál naše pravidlo. V Asii jíst maso pouze v lepších restauracích a jinak jen zeleninu.
Den č. 13
Po probdělé noci nás dnes čekal předem již domluvený výlet na Velrybí žraloky. V 6 ráno byl sraz na domluveném místě, kde nás vyzvedl jeepney a odvezl do přístavu, kde na nás čekala loď pro asi 40 lidí. Loď z původních 1000 pesos/osoba jsme ukecali na 600 pesos/osobu. Bohužel dnes ještě k mým střevním problémům nebylo hezky. Bylo zataženo a trošku poprchávalo, což mělo vliv na moře. Byly dost velký vlny a místo původních 2 hodin jsme jeli asi něco přes 3 hodiny a v dálce jsem viděla na moři blesky. Bezva počasí na potápění. Na lodi to celkem foukalo a byla nám zima. Nadávala jsem si, že jsem vyrazila jen v šatičkách nemám žádnou mikinu. Když jsme dorazili na ostrov Cebu do Oslobu, tak loď nedojela uplně k břehu a museli pro nás dojet s malinkou loďkou za kterou si řekli peníze. A tím to vše odstartovalo. Na břehu čekal zástup tricyklů a zde nebyla jiná možnost, protože prý žraloci jsou odsud ještě 10km tricyklem. Cena pro nás za jednu jízdu byla 100 pesos. Takže celkem 200 pesos. Jeli jsme tak 20 min. a potom se přijelo do celkem rušný vesnice, kde bylo spoustu stánků, na obrázcích na nás všude koukali žraloci a byla to taková jedna velká atrakce. Dojeli jsme na místo a oznámili nám ať si jdeme koupit lístek na ty žraloky. Takže cena za loď nezahrnuje i ty žraloky. Na to pozor, oni Vám to neřeknou – schválně. Ale já to už věděla, takže nás to nezaskočili a byli jsme připraveni. Ale stejně naštvaní. Lístek stál 1000 pesos / osobu a ještě navíc 100 pesos za permit. No a po nákupu lístků jsme opět byli vyzváni ať si stoupneme do další fronty na dalšího jeepney, který nás odveze konečně k těm žralokům. Popojelo se tak 5 minut a najednou sedíme v takový hale, kde nám filipínka líčí, jak se máme u žraloků chovat a co máme a nemáme dělat. Příště bych spíš uvítala, aby nám dali radu, jak se vyhnout zběsile kopajícím asijatům, kteří neumějí plavat. Po téhle přednášce nám nasadily vesty na tělo a čekáme v další frontě a tentokrát fronta na lodičku. Každá lodička pojme asi 10 lidí. Sedíme na lodičce a vydáváme se tak 50 metrů od břehu, kde už vidíme dalších tak 8 lodí, které jsou v řadě za sebou a jsou spojeny do sebe, aby se od sebe nerozdělily. My se k nim připojujem a na povel: můžete! Skáčeme do vody. Můžeme se držet jen v blízkosti naší lodi a pokud se náhodou vzdálíme, tak už na nás týpek pořvává, že se musíme vrátit. Je to celý takový hektický. Každej se snaží si udělat se žralokama co nejlepší fotku a tak každej kolem sebe kope. Ve vodě jsme byli asi půl hodiny a kolem nás plavali tak čtyři žraloci. Ti už plavou asi automaticky tam a zpátky, takže člověk za nima ani plavat nemusí, protože oni sami přijedou. No jako ani moc jsme si to neužili. Člověk si ani v zápalu boje neuvědomi, že tam to zvíře vážně je a po půl hodince už zase sedíme v lodi a jedeme ke břehu, přesedáváme na jeepney, pak na tricykl a dostáváme se k naší lodi směr Panglao. Zpátečení cesta byla snad ještě horší. Vlny byly proti nám a tak nám přišlo, že stojíme spíš na místě než že jedeme. Jeli jsme asi 4,5 hodiny. Abych tento výlet shrnula. No nedoporučuju. Podle mě to za to nestojí. Po příjezdu jsme se rozhodli, že na Panglau už zustat nechceme a tak si balíme věci do krosen, platíme za pobyt a odcházíme a čekáme na tricykl. Byla už tma a pršelo, takže cesta byla trošku obtížnější. Přejížděli jsme na Bohol a na doporučení jsme měli vybrané ubytování Nuts Huts. Asi po 40 minutách jízdy se dostáváme na odbočku z hlavní směr ubytování Nuts Huts. Cesta byla šílená. Nezpěvněná, kamenitá, bahnitá a v dešti a za tmy je to ještě horší než by se to zdálo za světla. Každou chvíli to vypadalo, že se tricykl rozpadne a tak Štěpán šel víc pěšky než se vezl. Na mobilu vidím, že ubytko by mělo být od nás tak 300 metrů a tak jsme řekli našemi řidiči, že už to raději dojdeme než aby si on zničil svoje vozítko. On tedy souhlasí a tak v dešti si nasazujeme krosny a vydáváme se na cestu. Kameny kloužou a já mám pocit, že mi za chvíli asi praskne žabka a budu muset jít pěšky. Tricykl se otáčí a tak naše světlo začíná mizet v dáli a musíme se spoléhat jen na můj mobil, který hlasí stav baterie 10%. V tu chvíli si řekneme, tak tohle ne. Vždyt je uplná tma a my nevíme kam jdeme. Otočím se a běžím zpátky v klouzavých žabkách za naším řidičem a se slovala: Halo!! Halo!! Se ho snažím dovolat, aby se pro nás vrátil. Naštěstí moje volání slyší a tak se vrací. Je mi trapně, když mu říkáme, že dál prostě nepůjdeme a ať nás odveze do vesnice Loboc. Chudák kvůli nám musel tuhle cestu absolvovat uplně zbytečně. Neměli jsme vlastně nic vybráno a doufali jsme, že na náměstí bude toho spousta. No nebylo a tak nám místní týpek poradil jedno ubytování. Na místní poměry to bylo celkem luxusní. Noc stojí ale 1500 na noc i se snídaní. Trošku dražší, ale potom celým dnu jsem byla ráda za normální postel. Je to na pěkným místě a už se stěhovat nechceme, tak tu tři dny zustaneme.
Den č. 14
Ráno super snídaně a hned naším plánem bylo si zase vypůjčit skůtr. Opět skůtr nabízel náš hotel za 350 pesos/den. Jako první jsme dojeli do Eco Adventure Parku, kde jsme šli vyzkoušet další zipline. Cesta tam i zpět přes údolí stála 400 pesos a jízda je v leže. Bylo to skvělý. Obří propast pod náma a celkově to bylo parádní. Po absolvování ziplinu jsme se vydali dál na cestu. Projížděli jsme Made Forestem a následující zastávka byla v rezervaci nartounu. Tohle bylo zase jedno z těch turističtějších míst, kam se sjíždějí i autobusy. Ale kupodivu ve vnitř tolik lidí nebylo. V té rezervaci postávali různě zaměstnanci a vždy nás zavedli na místo, kde nartoun zrovna byl. Vstupné bylo 50 pesos/osob. Na Boholu jsou skvělý lidi. Na Palawanu na nás taky každý mával, ale tady to bylo snad ještě víc. Děti se za námi sbíhaly a bylo to celý takový roztomilý. Dojeli jsme vesničkama až k Chocolate Hills. Kde opět cestou byly stánky se suvenýry. Na jeden z těch kopců se dá vyjet na skůtru. Vstupné bylo 60 pesos. Výhled z vrcholu byl pěknej, akorát jsme kopečky neměli hnědý, ale zelený. Po Chocolate Hills jsme projížděli hodně vnitrozemím, kde jsme nakukovali do života místních. Komunikovali jsme s nima, pozorovali děti ve školách a bylo to skvělý. Naše navigace nás směřovala k dvou vodopádům. Kawasan Falls (stejný nazev jako vodopádů na Cebu, tak aby se to nepletlo). Vstupné bylo 20 pesos a nikde nikdo nebyl. Vodopád doporučuju. Cestou jsme míjeli ještě jednu nartouní rezervaci v Corelle, která byla poněkud méně turistická a byla taková útulnější. Jen tam bylo k vidění méně nartounů než v té předchozí.
Den č. 15
Na doporučení našeho ubytovatele jsme se vydali na vodopád. Cesta k němu vedla podél pobřeží a tak jsme se koukali na moře a marně hledali nějakou pláž která by se nám líbila. Respektivě vlastně tam nebyla žádná pláž. Vodopád se jmenuje Twin Falls a cesta k němu je taková trošku zmatená, ale když se používají ty offline mapy, tak se dá až skoro k nim dojet dobře. Skůtr jsme nechali u jednoho baráčku ze slámy, protože dál to už nešlo. Cesta byla strašně moc bahnitá. Vzali jsme si boty do vody, plavky a vyrazili k vodopádu. Šli jsme asi necelý 2km a po schodech dolu k vodopádu. Vodopád byl moc pěknej, opět jsme tam byli sami a užili si koupání a samotu. Při zpáteční cestě jsem projížděli takovou odlehlou vesničkou, kde byla škola a byli v ní i děti (byla sobota). Jeli jsme pomaličku a najednou všechny děti začali vybíhat a pořvávat na nás. Zastavili jsme. Štěpán vytáhl jeden pytlíček bombonu, který jsme sebou měli a chtěli jsme jim to dát. Ale nějak nás nenapadlo, že vlastně i tady můžou mít podezření, že bombony mohou být otravený a tak pani učitelka něco vykřikla a děti se ztáhly, ale furt po nás pokukovaly a tak jsme si uvědomili, že přijet, zastavit a hned nabízet bombony nebylo zrovna chytrý. No ale začali jsme se bavit s učitelkama a se slovama: můžeme jít donitř? Nám pokývali hlavou a my vcházeli na dětské hřiště. Ještě před pani učitelkou si strkám do pusy bombon, aby viděla, že není otravený a v tu dobu ostych opadá a už stojím ve třidě plné dětí. Děti zrovna měly asi hodinu angličitny, ale spíš to tam mají takové volnější co jsme se potom dozvěděli a tak fotím a natáčím. Do toho nám pani učitelky říkají jestli si s nima nedáme oběd a my, že to je blbý, že nechceme otravovat, ale staly za tím a tak jsme tedy kývli, že si oběd dáme. Mezitím se s nima bavíme, oni nás pozorujou, hlavně naše nosy. Je to pro ně asi neuvěřitelný, oni se sami nikam nepodívaj za svůj život a asi nikdy neviděla z blízka cizince z Evropy. Byli jsme pro ně jak mimozemštani. A tak jim ukazujeme, kde na mapě se naše Česká Republika nachází, říkáme jim, že máme teď zimu a že bude sníh. Na to oni, že vidět sníh je jejich snem. No bylo to faaajn. Pak podávali oběd, na čtyři způsoby vepřový maso a po obědě se s nimi loučíme a odcházíme. Ještě se tedy udělá společná fotka, vyměníme si facebooky a jedeme dál. Odpoledne jsme už moc nevěděli kam se jet podívat a tak jsme si nakoupili nějaký ovoce, hlavně mango! Miluju jejich mango. Přísahám, že si v ČR už nikdy to hnusný bez chuti mango nekoupím. Takže mango máme a tak odpoledne relaxujeme u bazénku. Sem tam sprchlo a tak to bylo ideální.
Den č. 16
Měla jsem ještě na must do listu to, že se musíme projet na řece Loboc. Chtěli jsme si půjčit padleboard. No a chtěli jsme se jet za světla podívat jak vlastně vypadá to ubytování Nuts Huts, protože to by mělo být přímo u té řeky a tam by měli mít i na půjčení padleboardy. Za světla to je samozřejmě o dost schůdnější a obzvlášť na skůtru, ale za tý tmy kde jsme předtím skončili, tak to ještě uplně nejblíž nebylo. A tak zaparkujeme skůtr a scházíme po celkem dlouhých schodech dolu k řece, kde jsou chaty a dožadujeme se padleboardu. Pán nám říká, že má padleboard, ale furt ukazuje na lodku. No asi to uplně nepchopil nebo neví co si pod padleboardem má představit a tak bereme co má a půjčujeme si lodku. Stála asi 300 pesos a my se tedy začali plavit po řece proti proudu k vodopádům. Nad námi projíždějí lidi na ziplinu a my si užíváme ticha a přírody kolem nás. Lodičku jsme měli tak na hodinku bych řekla, celkem jsme spěchali prtože dnes se ještě potřebujeme dostat na Cebu. A tak kolem 11 dopoledne se vracíme, balíme si opět krosny a vyrážíme tricyklem za 400 pesos do přístavu Tagligbaran. Samozřejmě by to šlo i levněji tim jepneyy, ale zase máme celkem dost krámu a nechtěli jsme se moc mačkat. Loď na Cebu stojí opět stejně jako při cestě sem (400 pesos) a v přístavu přesedáme na taxika za 200 pesos, který nás odvezl do ubytování kousek od letiště. Ubytováváme se a po večeři jdeme spát.
Den č. 17
Dnes bohužel poslední přesun na poslední ostrov našeho výletu. Letíme na Siargao a to vrtulovým letadlem. Letěla jsem vrtulákem jednou a to v Karibiku a byl to teda zážitek, nevím jestli uplně pozitivní, protože byly dost silné turbulence. Ale tady let byl naprosto v pohodě a za hodinku už jsme byli na palmovým ostrůvku Siargao. Který je uplně na východě Filipín a má tu být teď deštová sezona. Vypadá to, že před chvílí asi docela dost pršelo, ale k našemu štěstí už neprší a je sluníčko a tak vylejzáme z letiště a jdeme před letiště (letiště je tedy nejmenší co jsem kdy viděla, malinká jedna ranvej a ani nemají pásy na zavadla a vyndávají je z letadla ručně a hned nám je předávají. Samozřejmě zase všude se sypou nabídky odvozů, ale my jdeme dál a že teda chceme jet tricyklem a ne Vanem. Jak jsme byli zvyklý z Palawanu a Boholu, že tricykl je naprostou samozřejmostí a jsou uplně všude, tak na Siargau to tak vůbec není. Je to neturistický ostrov a tak trickyklu tu ani moc není a tím pádem není velká konkurence a oni nemusejí mezi sebou bojovat a jezdit za levno. Ukecáváme tedy odovoz do našeho ubytkak General Luna za 300 pesos. Pronajali jsme si takovej bungalov i s kuchynkou. Asi největší, nejlepší a nejdražší ubytování na Filipínách vůbec. Pár věcí jsem vybalila a jedeme obhlídnout surfařské spoty. Pujčili jsme si skůtru, i když tady nám přivezli normální motorku za 300 pesos/den. Bereme co je a jedeme se podívat na hlavní surfařský spot a to ke Cloud 9. K našemu překvapení jsme zjistili, že vlny se nacházejí hrozně vzadu a aby člověk byl na těch super vlnách, tak musí k nim dojet lodí a surfovat tam a nebo se spokojit s menšíma a horšíma vlnama, kam se dá dopádlovat, ale je tam spousta asiatů. Po obhlídce Cloud 9 se vydáváme hledat nějakou pěknou pláž, kde budeme trávit odpoledne a zastavili jsme se u Romantic Beach a Union Beach. Jsou to asi nejhezčí pláže v okolí General Luny. A tak tam jsme do západu slunce a poté zajdeme na večeři, kupujeme mango a užíváme si drinky na terásce v našem bungalovu.
Den č. 18
Já ani nevím co k dnešnímu dni psát. Dnes nebyl žádný plán nebo vlastně jo byl. Chtěli jsme někde surfovat nebo spíš Štěpán. A tak jsme furt zběsila přejížděli po General Lune a hledali, kde se dá tedy surfovat. Surf si půjčil na 4 dny za 300 pesos na den. Vlastně nebyla už surfařská sezona a tak ty vlny nebyly moc dobrý. Ale co musím říct, že vyšlo, tak to je počasí. Celý týden na Siargau jsme měli krásně jasno až to bylo neuvěřitelný, protože před námi prý pršelo X dní vkuse.
Den č. 19
Konec poflakování. To mě prostě nebaví a je pak z toho málo zážitků. Je načase projet trošku ostrov. A tak naším cílem byl přírodní bazéneke Magpopongko pool. Cesta k němu trvala asi hodinu jízdy na skůtru. Udělali jsme si v půlce zastávku a vidím ceduli která ukazuje nějaký vodopád a tak zkouším najít na mapě, kde to tak je. Najednou k nám příjde jeden chlápek a ptá se jestli jdem. My vlastně ani nevěděli kam, ale ukázal na ten plakát a nám došlo, že jsme zastavili akorát u toho. Jmenuje se to Taguang Ban Cave. A jelikož jsme o tom neměli nic zjištěnýho, tak nás ani nenapadlo co nás čeká. Platíme vstup 70 pesos na osobu a pani se ptá ať si veme ještě průvodce. Já si říkám, průvodce přeci na vodopád nepotřebujem, to zvládnem sami, ale ona na tom trvá a tak nám nezbývá nic jinýho. Po chvílí už chápu, proč na tom tak trvala. Scházíme po schodech dolu a vpravo vedle nás je zatopený vchod do nějaké jeskyně. Náš průvodce tam ukazuje a říká, že je cesta tudy. My se Štěpánem se na sebe tak podíváme a hlavou se nám hodí myšlenky, to jako fakt? No a po chvíli průvodce skáče do vody a pobízí nás ať skočíme taky. No tak já se na to chystám a skáču. Štěpán měl na zádech vodní batoh plný elektroniky a tak mám zas strach, abychom ji neutopili, protože tady ani nestačíme na dno. Byla to jeskyně, která byla celá zatopená a vedla pod silnici. On nám svítil na cestu baterkou, ale moc světla to nebylo. Sem tam nám ukázal nějaký krápník, ale spíš jsem byla tak trošku v šoku, kde to vlastně jsme. A že skoro nic nevidíme a nevíme ani kam to vede. Ve vodě bylo natažený lano, tak aspoň jsme se toho přidržovali. Na konci to vyústilo v takový bazének a objevili jsme se na druhý straně silnice. Bylo to zajímavý a vlastně nic podobnýho jsem ještě nezažila, takže tuto zastávku doporučuju. Elektronika přežila. No a my se vydali dál na cestu a dorazili jsme k tomu bazenku. Platí se tam tedy vstupné asi 50 pesos. Cestou byly ještě nádherný výhledy na hory, palmy a vesničky kolem. Do toho bazénku je dobrý přijet, když je odliv, aby vlastně ten bazének vynikl. Nádherně průzračná voda. Skoro za tmy jsme se vrátili zpátky. Byli tam hezky fotogenický baráčky na kůlech.
Den č. 20
Dnes opět sluníčko a tak jsme se rozhodli, že se taky pojedeme podívat na okolní ostrovy a vyrazíme na Island Hopping. Z Palawanu jsme byli ponaučeni, že rozhodně ne s více lidma a tak si na místním trhu s rybama domlouváme samostatný Island Hopping za 1300 pesos pro oba. Ještě nám bylo sděleno, ať si koupíme nějakou rybu na trhu, že oni nám jí potom na jednom z těch ostrovů ogrilujou a tak kupujeme kilo tuňáka za neuvěřitelných 150 pesos. Vyrazilo se hned. Jako první navštívený ostrov byl Pansukian Island – byl to pouze písečný ostrov, kde uprostřed byla jen lavička. Vykoupali jsme se tam a chtěli jsme si zašnorchlovat, ale tady bohužel žádný život ve vodě nebyl. A naši dva řidiči asi viděli, že chceme šnorchlovat a tak nám řekli, že nás odvezou kousek dál, kde jsou pěkný korály. Tam už život nějkaý byl, korály, hvězdice, ryby atd.. Další ostrov byl Dacu Island. Ten byl moc pěknej. Nádherně tyrkysová voda, krásnej písek. Na tomhle ostrově jsme si nechali od místních udělat tunáka a my mezitím odpočívali na pláži a dívali se po okolí. A poslední námi navštívený ostrov byl Guyam Paradise. Jde o velmi malý ostrov, kde nikdo nežije trvale. Je tam jedna chatka, kterou si kdokoliv na neurčito může pronajmout a zkusit žít jako trosešník. Zajímavý. A byl tady předposlední večer na Siargau a tak jsme si vyrazili večer po pláži a chtěli jsme si zajít na nějakej drink. Narazili jsme na luxusni resort Isla Cabana, kterej naprosto splnoval moje požadavky pro to dát si drink. Aspon na chvíli jsme si připadali, jak když tam patříme.
Den č. 21
Už včera jsme s tím typkem co nás vozili po těch ostrovech domluvili výlet na Mamon Island. Původně jsme tam ani jet nechtěli, už bylo těch výletů po ostrovech tolik, že už to vlastně člověka ani tolik nenadchne. A navíc ještě nám řekl cenu 3000 pesos, tak to ani omylem. No oni poznaj, když o to nemáme zájem a chtějí nás nějak přesvědčit. My jsme věděli, že to tam je prý hodně dobrý na surfování a celkově je to tam pěkný, ale netouzili jsme potom za každou cenu. No a nakonec se nám podařilo cenu stáhnout na polovinu a to pouze za 1500 pesos. Na Mamon Island se jelo něco kolem hodiny. Byli obří vlny a tak jsem každou chvíli myslela, že se naše malá lodička převrhne. Byla to pro mě celkem adrenalinová cesta a chvílema jsem raději zavírala oči. Naštěstí jsme dojeli, vystoupili jsme na ostrov a šli hledat dobrý místo na surf. Na tomhle ostrově žije asi něco kolem 50ti lidí. Místo jsme našli a tak šel Štěpán surfovat a kolem mě se snesly snad všechny děti z celýho ostrova. Tak jsem tam s nima blbla a konečně se našla dobrá příležitost pro to, abychom někomu dali modelínu, pastelky, křídy atd.. Děti z toho byly hrozně štastní a vyhráli si tam s tím. Po asi 5ti hodinách jsme se vydali na cestu zpět na Siargao. A zbytek dne už byl jen takový flákací.
Den č. 22,23,24
Poslední tři dny už vlastně byly jen o cestování a návratu domu. Ráno jsme se na Siargau zabalili a šli s krosnama čekat na hlavní silnici a snažili jsme si odchynout nějakýho trycikla, ale oni tady jsou tak nějak zhýčkaný a vůbec se jim nechce jet za nižší ceny a ani smlouvat. Tak jsme nakonec byli rádi, že jsme dojeli za 500 pesos. Jiná doprava tady moc nefunguje. Letadlo nám letělo na čas a přiletěli jsme zpět do Cebu, kde jsme měli asi něco kolem 5 hodin a tak jsme si zašli jen do nedalekého obchodáku, kde jsme si dali jídlo a pak jsme si šli sednou do přístavu odkud nás po chvílí vyhodil policajt s brokovnicí, tak to jsme utíkali hodně rychle. Let do Manily proběhl opět bez problémů a taxíkem jsme se přesunuli do ubytování a čekala nás poslední noc na Filipínách. A tím bych asi tento blog ukončila. To, že se nám opakovala stejná věc s odletama jako v Praze snad už ani nebudu rozepisovat nebo bych se musela zas rozčílit. Ale nakonec jsme se do Prahy dostali a ještě jsme si prošli Guanghzhou a Paříž.
