28.1.2016
Už na Dejvický jsme se potkaly s Anet a Šárka nám jela hned v patách. Zprvu se to zdálo jako klasický průběh odletu. Před celní kontrolou jsme čekaly a dopíjely jsme vody co jsme ještě měly a zbytek co jsme už nemohly vypít, tak jsme přelily do jiných pet lahví, které tam byly položené od jiných lidí. Asi to pánovi z celní kontroly přišlo hrozně vtipný, protože se nám smál. Kontrolou jsme prošly a do půl hodiny jsme měli odlétat. Jenže najednou Šárka zjistila, že si zapomněla peněženku doma! A s ní všechny doklady, peníze a pojištění. No do háje. Aspoň, že pas měla u sebe. No neměly jsme moc času to řešit, protože už nás volali na nástup do letadla. V tu dobu mi bylo jasné, že budu muset celou dovolenou odřídit já – já co jsem řidič, jak kdybych vyšla právě z autoškoly. Hrozná představa. Let do Kodaně byl tak rychlý, že jsme se skoro ani pořádně neusadily a už jsme přistávali. V klidu jsme si počkaly, až celé letadlo vystoupí (opravdu jsme neměly kam spěchat) a pak jsme šly jako poslední z letadla my. Pilot se nás ptal jestli náhodou nejsme sestry. Vyzvedli jsme si kufr s jídlem a bohužel jsme tím pádem opustily bezcelní zónu a šly do odbavovací haly, kde jsme viděly, že u přepážky Norwegian airlines sedí ženská, tak jsme to šly k ní zkusit, jestli by nám mohla odbavit kufr a tím pádem by jsme se dostaly pryč z odbavovací haly. Říkala, že to problém nebude, ale následovala otázka: ,,Do you have any food?´´ na to jsme nemohly říct, že ne, když máme v kufru 23 kg jídla. Tak jsme řekly, že tedy za chvíli dorazíme znovu. Tak jsme začaly googlit, na internetu se všude psalo, že jídlo kromě masa, ryb a otevřených potravin by problém být neměl. Tak fakt nevíme co ta ženská prudila. Tak jsme už vymýšlely co budeme dělat a pak jsme si řekly, že to zkusíme znovu s argumentama, že na internetu píšou něco jiného než nám řekla. Bohužel ani tak jsme nepochodily, že prý by jsme tím jídlem tam poničili přírodu a že je to vyhláška Virgin Islands, no co to je za nesmysl?! Naštvalo nás to. Opět jsme začali googlit a začali jsme si psát s asistenční službou z Norwegian airlines a tam nám napsali, že jídlo by problém být neměl. Ještě jsme psali těm klukům u kterých budeme tam spát (tudíž u místních) a opět nám bylo sděleno, že kromě masa, chleba atd. by to neměl být problém. Mezitím se přepážka už zavřela a tak nám nezbylo nic jiného než přečkat noc na letišti v odbavovací hale na tvrdých sedačkách. Letíme bohužel až v 9.25 a přiletěli jsme v 19:55 hod. Po chvíli sezení a povídání na letišti nás najednou pozdraví nějaký týpek – Čech a dozvěděli jsme se, že letí na stejný ostrov, stejným letem, ale co je nejvíc vtipný je to, že bude bydlet u stejného týpka přes couchsurfing jako my. Prostě Češi snažit se ušetřit kde se dá. Potom jsme se snažily uložit se ke spánku, jestli se tomu tak dá říct. Anet se Šárkou spali na lavičkách, já jsem si lehla na zem. Hrozná noc. Asi v 5 ráno se otevřela přepážka od norwegian, tak jsme tam hned najeli s kufrem jídla a jedna ženská nám řekla, že to co tam máme nebude problém, jiní nám zase řekli, že nesmíme žádný jídlo. Ale ať to zkusíme do příručního zavazadla a uvidíme na místě. Tak jsme to tam přehazovali a vyrazili se konečně odbavit.
No byli jsme dost naštvaný na tu ženskou z večera, protože jsme se mohli odbavit ještě večer a v celní zóně jsme se mohli krásně vyspat, měli tam takový postele. Tak jsme tam dospali aspoň pár hodin. Pak jsme nastoupili do letadla, k mému překvapení to bylo velké letadlo, vedle sebe byly tři řady a jsme měli obrazovku, takže dobrý. 13ti hodinový let proběhl v pohodě. Jedli jsme si svoje řízky a byli jsme nejspíš jediný, kdo si nepřikoupil palubový jídlo, ale to co měli, tak nevypadalo vůbec hezky. Přistáli jsme na letišti v Portoriku a museli jsme vystoupit z letadla a jít na imigrační, kde nám scanovali prsty, fotili atd.. no a pak jsme šli na kontrolu ohledně jídla a naprosto bez problému, tak nevím co v tom Dánsku vyšilovali. Pak jsme stáli asi 2 hodiny na další klasickou kontrolu do vstupu do celní zóny. Už jsem byla fakt vyřízená, byli jsme už více jak 24 hodin na cestě. Po nástupu do letadla jsme letěli už jen půl hodiny na ostrov St. Croix – Virgin Islands.
29.1.2016
Vystoupili jsme z letadla a už tam na nás čekal Erik, s kterým jsme byli domluvený, že u něj přes couchsurfing budeme spát zadarmo. Bylo vtipný, že jsme k němu šli už s tím týpkem (Michalem) co jsme potkali na letišti, ale pak se tam objevily ještě dvě holky, které s námi taky letěli no a samozřejmě to byly taky češky – haha. Neuvěřitelný a navíc tam s námi byla ještě jedna holka (Mira) z Kodaně. Erik půjčil obřího Vana a naskládali jsme se tam všichni, bylo nás v tom autě 8. Mira, ale u Erika nebude bydlet, tu jsme jeli vyhodit někam do kempu a pak nás Erik vzal ještě do obchodu s potravinami. Já už si přála tedy jít do sprchy a do postele, jak hrozně jsem byla unavená. Ale v tom supermarketu mi to docela vyrazilo dech. Chápu, že jsou Američani tak tlustí, protože všechno jídlo bylo v obřích rozměrech, nešlo tam koupit nic malého na co jsme v Čechách zvyklý. A ceny dvojnásobný až trojnásobný. Po nákupu na nás čekala konečně postel.
30.1.2015
Ráno jsme všichni vstávali docela brzo, asi časový posun. A všichni včetně těch Češek a toho Michala jsme jeli s Erikovým vypujčeným Vanem. Projel s námi celý ostrov a hned na první pláži jsme se potápěli a viděli jsme želvu, tak jsme za ní sprintovali. Pláž se jmenovala Cane Bay. Střídali jsme během dne pláže a on nás jel seznámit s jeho babičkou a pak nás neustále seznamoval s jeho kamarádama. Je tu převážně 80% černochů. Pak jsme jeli na další pláž, kde byl vjezd na závoru. Vypadalo to jako vjezd do luxusního resortu, kdybychom neměli Erika, tak by jsme ani nevěděli, že tam můžeme vjet. Ta pláž byla luxusní a Erik nám půjčil jeho bodyboard a tak jsme blbli ve vlnách. Na večer jsme jeli do města Frederikstad, kde bylo takové molo a z toho se skákalo do vody a byla tam taky vidět želva.
31.1.2016
Ještě se vrátím k tomu, jak jsme se u Erika uložili ke spánku, jelikož jeho byt je velký 2+1 a nás tam bylo u něho 6 + Erik. Ty dvě češky (Katka a Katka) spaly na balkóně (dobrovolně), Šárka spala v obýváku na rozloženém gauči, Michal spal na nafukovací matraci a já s Anet jsme spaly u Erika v pokoji na jeho druhé posteli. Ráno jsme se s Anet probudily docela brzo a rozhodly jsme se, že půjdeme běhat. Tady na ostrově všichni lidé žijí v Kondominiech. Jsou to takové obytné resorty, kde vjezd je pouze skrz závoru a my jsme se vydaly do vedlejšího Kondominia, kde jsme musely nahlásit naše jména a podepsat se. Tam jsme si udělaly okruh a pak jsme se vracely zpět. Až jsme se nasnídali, tak jsme všichni vyrazili s Erikem pro jeho kamarádku Saskii a jeli jsme na nádhernou pláž Sandy Point. Ta barva moře byla naprosto dokonalá.
Ráj na zemi, ale nikde tam nebyl kus stínu, takže bylo neskutečné vedro, tak jsme byli raději furt jen ve vodě. Potápěli jsme se a viděli jsme pouze rejnoka a nějaké ryby. Po této pláži jsme jeli k univerzitě, jelikož Anet furt jen mluvilo o tom, kde jsou basketbalová hřiště, tak Erik jí vzal na hřiště a spolu ještě s jeho kamarádem Antoniem jsme si s Anet chvíli zahráli basket. Potom jsme jeli všichni do hlavního města Christinasted. Tam jsme se trošku prošli a pak nás zas Erik bral na další pláž, kde jsme byli asi hodinku. Po návštěvě této pláže jsme jeli pozorovat volně žijící leguány.
Bylo jich tam vážně hodně. Erik vyšplhal na palmu a utrhl kokos. Vážně nám udělal dost nabitý den a byla s ním neskutečná sranda, měl uplně výbornou angličtinu, takže mu bylo krásně rozumět a byl hrozně roztomilý. Jako předposlední návštěva tento den byla na nejjižnější část Ameriky a dívali jsme se tam na západ slunce a šli jsme se ještě projít k hezké pláži Isaac Bay.
Pak hned následovala zastávka na nějaké charitativní party, která se odehrávala na benzínce, byla tam hudba, jídlo a bylo to celkem fajn. Měli tam být Erikovi rodiče, ale nedorazili. Erik jako náš hostitel byl vážně super. Občas jsem si říkala, že to musí být snad sen, že to není ani možný. Ubytoval nás zadarmo, trávil s námi celý svůj čas, byl strašně na nás hodný. První dost dobrá zkušenost s couchsurfingem.
1.2.2016
Ráno jsme jeli vyhodit ty dvě Katky do hlavního města a tím se s námi rozloučily. Nejvíc mě naštvaly, když se loučily s Erikem, že mu nedaly ani korunu za to, že nás vozil pronajatým autem. Fakt hrozný! Pak jsme jeli na jedno místo, které je vhodné ke kempování, Erik to chtěl ukázat Michalovi, protože ten dnešním dnem taky končí u Erika. Pak jsme jeli na pláž na kterou jsme se byli podívat včera na Isaac Bay. Ve vodě jsme uviděli obrovskou želvu, ale jako naschvál, zapomněla jsme si GoPro na břehu. Takže video ani fotka žádná. Pak nás Erik vzal k jeho rodičům. Mají fakt nádhernej barák a neskutečnej výhled na moře. Krása. U nich jsme chvíli poseděli a pak jsme jeli vyhodit Michala do kempu, rozloučili jsme se s ním a s Mirou a jeli jsme k Erikovi a ten nám řekl, že nám vzkazuje jeho máma ať večer dorazíme na jejich rodinnou oslavu, že má Erikův brácha narozeniny. Tak jsme docela koukali a ještě víc, když nám řekl, že mu je 60 let a Erikově mámě je asi něco kolem 55 – 60 let. Tak jsme se docela vyfikli na tu oslavu a bylo to v jedné venkovní restauraci. Dali jsme si Burgra a vše to za nás zaplatili, byl to fakt jen asi sen.
2.2.2016
Dnes nám Erik řekl, že má bussy day a že dnes s námi už být nemůže. Tak nás odvezl ráno na letiště, protože jsme si tam chtěli půjčit na dva dny auto. Ale naštěstí nám ho nepůjčili a to z toho důvodu, že řidič (já) musel uhradit zálohu na auto ve výši asi 30.tisíc Kč a to já na učtu neměla a nikdo jiný to zaplatit nemohl, takže smůla. Rozhodly jsme se, že půjdeme stopovat a byl to vážně skvělý nápad. Netrvalo to ani 3 minuty a zastavilo nám první auto. Byl to super týpek, odvezl nás přesně na pláž na kterou jsme se chtěli dostat, fakt super. Tam jsme byli asi tak dvě hoďky, pak jsme se přesunuly kousek vedle do jednoho podniku na oběd a pak jsme si zase stopli auto, naprosto bez problému. Ty nás popovezli na další pláž, kde jsme se zdrželi asi další hodinu až dvě a pak jsme se vydali směrem na hlavní silnici, protože jsme se chtěli dostat přes celý ostrov. Měly jsme chuť na kokos a akorát jsme si ho chtěly jít koupit, když v ten moment zastavilo auto a vystoupili z něj černoši a nabídli nám, jestli chceme kokos, tak my, že jo. Hustý! Pak zas asi po 5 minutách jsme si stopli auto a další bezva týpek a chtěli jsme od něj, ať nás hodí do supermarketu, že potřebujeme nakoupit a on, že klidně na nás počká až si nakoupíme a pak nás hodí, tam kam potřebujeme. A my, že ať nečeká a ať se nezdržuje. Neskutečný lidi! Po dlouhém nákupu, jelikož jsme vymýšleli jídlo, které uvaříme Erikovi (je vegetarián, vegan, alergik na mouku, abstinent), což se zdálo jako dost těžký úkol, jsme si chytli zase stopa s plnýma rukama igelitek a ten nás hodil až k Erikovi domu. Když jsme náš den vyprávěli Erikovi, tak nám to ani nechtěl věřit. Večer jsme s nim hráli nějakou psychologickou hru, byla to docela sranda a pak nám na dobrou noc hrál na kytaru.
3.2.2016
Ráno, opět Erik musel jet pracovat (mimochodem jejich vytížený pracovní den trvá asi 3 hodiny!!), tak nás hodil na jednu pláž a tam jsme byli celý den a jen jsme čekali na Erika až nás vyzvedne a odveze nás na 17 hodinu na letiště, protože dnes přelítáváme na Portoriko.