29.4.2017
Z Prahy nám letadlo letělo něco po 6 hodině ranní. Ve frontě do letadla se Štěpán potkal se svým bývalým kolegou z práce a jeho přítelkyní. Jejich cesta taky směřuje do Maroka, ale přílétají do Agadiru a my Marrakese. Měli jsme 6ti hodinovou zastávku v Belgii a tak jsme se rozhodli, že navštívíme Brusel. Z letiště Charleoi jel přímý autobus do centra Burselu. Ovšem cena nebyla zdaleka tak pěkná, jak jsem se dočetla na internetu. Zpáteční na 1 osobu vyšla na 32 euro, což za pár hodin v Bruselu je celkem hodně. No, koupili jsme to. Přece jenom nevíme jestli by jsme někdy jeli cíleně do Bruselu. Cesta trvala asi něco kolem hodiny. Potom naše cesty směřovali do nejbližší stanici bike sharingu (sdílení městských kol). Za zálohu 150 euro jsme si kola vypůjčili a Brusel jsme si projeli. Po rychlé prohlídce města, která asi za ty peníze stála jsme se dostavili k autobusu, který nás odveze zpět na letiště. Pan řidič byl vtipálek, když jsme se ho zeptali v kolik odjíždí bus a on nám řekl, že jede dnes až v 5 odpoledne (a naše letadlo odlétalo asi nějak kolem 3 hodiny), no to jsem se zděsila a jako první mě napadlo, budem muset jet taxíkem = hrozně drahý. Po chvíli trápení se usmál a řekl, že odjíždí asi za 15 minut. Na letiště jsme dorazili včas a čekali nás 3 hodiny na cestě do Marrakeše. 3 hodiny, to jsme si pouze jen mysleli. Kvůli bouřce nad Marrakešem se náš let dramaticky zdržel a kroužili jsme ve vzduchu něco přes hodinu a můžu Vám říct, byla jsem dost nervní. Asi bych se neměla koukat na letecké katastrofy, kde při podobných situacích došlo palivo. Po hodině zákazu přistání jsme skrz bouřku asi už museli přistát, no byla jsem ráda, že jsem na zemi. Potom jsme museli vyplnit imigranční papíry, proměnit eura za dirhamy a jít hledat půjčovnu auta, kde jsme měli auto již zaplacené. Půjčovna se jmenovala Location Auto – byla to místní půjčovna, nic celostátního a taky to tak vypadalo. Neměli vlastní ,,kancelář,, v příletové hale, ale byli jsme poslání ven na parkoviště a tam jsme chodili dokola a nevěděli jsme co máme dělat, protože tam žádná budka nikde nebyla, tak že se vydáme zas zpátky do haly, ale to zas nás chtěli kontrolovat a chtěli po nás ukázat boarding pass, nedokázali nejdřív pochopit, že my nechceme nikam letět jen si vyzvednout auto. Pak to pochopili a šel tam jen Štěpán. Po chvíli se vrátil a že prý máme jít zase na to parkoviště, tak jsem si říkala jestli si z nás nedělají srandu. No a najednou tam byl nějaký chlápek, kterej byl opilej. Tak nám furt říkal, že jsme lucky guy atd. že můžeme být vůbec rádi, že tu je. Už jsme byli celkme naštvaný z toho přístupu. Pak po nás chtěl zaplatit pokutu 500Kč za to, že jsme přišli pozdě než jak je uvedený na tý smlouvě. Jiná možnost nebyla, blokl nám na kartě deposit 20.000Kč a jen jsme doufali, že to není nějaký podvodníček. Auto nám přijelo asi do 10ti minut a pak už jsme konečně mohli odjet. Už byla tma a tak jsme chtěli co nejdřív po tom všem do hotelu. Cesta z letiště centrem Marrakese a do ubytování byla celkem drsná. Na Asii jsme zvyklý, ale nikdy jsme tam nejeli autem, takže to bylo samý troubení a hlavně pomalá jízda s tím, že jsme se báli, aby to do nás někdo nenabořil. Když jsme dojeli do starý části Marrakese (Mediny), tak se uličky tak zúžily, že dál nebylo možné projet autem a hned se nás ujal nějaký týpek, že auto můžeme zaparkovat u něj před krámkem a že nás tam dovede. Vlastně ani nevím proč jsme na to kývli. Možná po tom dramatickým příletu a celkový unavě jsem to nijak neřešila a zapomněla vlastně na vše, jak to všude chodí. Něco ti ukážu a ty zaplať. Tak jsme s nim šli, i když polohu ubytování jsem měla v navigaci, takže by jsme tam sami trefili, ale tak stalo se. Šli jsme čím dál tím menšíma uličkami až jsme konečně došli před hotel. V ten moment se týpek otočil a že prý chce 20 euro, tak jsme si řekli jestli se náhodou nezbláznil a že tolik fakt nemáme. Furt na tom trval, že chce 20, tak jsem mu řekla, že mu můžu dát maximalně 2 euro, což ho celkem rozčílilo a po chvíli nás obklíčili asi jeho kumpáni a doléhali na nás ať mu jako laskavě zaplatíme. To už jsem si říkala, že nás třeba přepadnou, okradou a bůh ví co ještě. No naštěstí se otevřeli dveře toho hotelu a vykouknul z nich zřejmě majitel a tak jsme proklouzli dovnitř a byli rádi, že to tak dopadlo. Dostali jsme na uvítanou čaj, ale jak jsme byli zblblý a zmatený z toho všeho, tak už jsem se bála snad všeho a myslela si, že bude třeba otrávenej, tak jsem ho radši vylila – vtipný ten čaj byl totiž jinak výbornej (měli jsme ho pak jinde). Ubytování stalo asi něco kolem 380Kč/osobu i se snídaní. Po ubytování jsme se vydali najít něco k jídlu a hlavně přeparkovat auto, to šel s námi ten majitel, aby nám ukázal kde zaparkovat. Přes noc to stálo 40 dirhámů (1 dirhám = 2,5Kč), celkem drahý, ale byli jsme rádi, že je auto zaparkovaný bezpečně. K večeři jsme si dali pouliční jídlo a to kuřecí špízy se zeleninou. Ceny v restauracích se pohybujou jako v ČR kolem 100 – 160 Kč, což jsem očekávala asi levnější. Po návratu z večeře jsme byli tak vyčerpaní, že jsem si říkala..no jsem zvědavá na ty další dny tady v Maroku.
30.4.2017
Ráno za slunečního svito bylo hned lepší. Vstali jsme celkem brzy, protože nás čekal náročný výlet. V hotelu nám dali snídani (marocký chleba, přeslazený džus, omeleta, kus pečiva, máslo a marmeláda). Po snídani jsme se dohodli, že si batohy necháme v hotelu na recepci a vydali jsme se do centra děni Marakéše. Tím, že bylo ještě dost brzy ráno, tak teprve stánky se pomalu začínaly rozklízet. Procházeli jsme se starou části tak zvanou Medinou a uličky byly moc pěkné. Dostali jsme se na hlavní náměstí, které bylo ještě poloprázdné. Ale už takhle po ránu se rojili pouliční prodejci a u jednoho jsme se docela nachytali, ač nevím proč jsme mu to věřili. Nabízel mi jeho marokánek se slovy: its free for you, I´m your friend. No ani jsem neměla moc času na rozmyšlení a už jsem marokánek držela v ruce, pak beze slov ho dal i Štěpánovi a furt tam postával a pak, že chce samozřejmě peníze, tak jsme mu řekli, že říkal, že je to zdarma a na to řekl: tvůj byl zdarma, jeho ne, tak zaplať. Měl to dobře promakaný a tak jsme mu nějaký drobný dali, aby odešel. Pak už jen rychlá prohlídka zbytku města a šli jsme zpět do hotelu pro batohy a pak se vydali do auta a náš road trip začal. Naše cesta směřovala skrz pohoří Atlas přes průsmyk Tizi n Tichka. Můžu říct, že výhledy byly parádní, krajina se každou chvíli měnila a bylo pořád na co se koukat. Po projetí průsmyku jsme směřovali cestu do údolí Dades, kde jsme měli ten den zamluvený hotel. Cestou jsme si připadali chvíli jak v Austrálii, pak v Americe a do toho jsme si zpívali znělku z Trabantů po Austrálii. Cestou nás zastihla celkem velká bouřka. Cesta byla opravdu dlouhá, ale i když jsme byli skoro celý den v autě, tak to za to stálo. Do ubytování jsme dojeli už za tmy. Hotel byl moc pěkný, dali jsme si marockou večeři a šli jsme spát.
1.5.2017
Vstávali jsme celkem brzy ráno, abychom mohli co nejdříve odjet na naší další dlouhou cestu. Nasnídali jsme se se super výhledem na hory. Snídaně opět klasika – marocký chléb, marmeláda, máslo, přeslazený džus a vajíčko. Zabalili jsme si svoje věci a sedli do auta. Asi po 5ti minutách jízdy jsem zaslechla divnej zvuk. Zastavili jsme a vystoupím z auta a zjišťuju, že naše kolo je píchnutý. Bezva. Tak naštěstí Štěpán ví, jak vyměnit rezervu. Bohužel po vyndání rezervy z auta zjišťujeme fakt, že rezerva je taky píchlá. No tak co teď? Nejdřív Štěpán vzal kolo do ruky a že s tím dojde pěšky zpět do toho hotelu, za chvíli se vrátil, že je to daleko a že tam na té píchnuté gumě ještě dojede, já šla pěšky. Naštěstí místní v hotelu jsou hodní a ochotní a nabídli nám, že Štěpána odvezou do servisu, který je vzdálený asi 30 minut a vezme sebou obě pneumatiky na opravu. Než se to uskuteční, tak jsme ještě volali do tý půjčovny, abychom je informovali o tom, co se nám stalo a aby při předání auta nám to proplatili. Já jsem čekala na terase hotelu a užívala si sluníčko a výhled na hory. Jediný co mě štvalo bylo to, že jsme dnes měli naplánovaný výlet do pouště což bylo autem opet asi 350km. Asi po dvou hodinách se vrátili ze servisu a tak jsme opět nasedli do auta a vyjeli. Ještě provozovatel hotelu si řekl za pomoc asi o 400 Kč, což bylo trošku moc, ale byli jsme rádi, že nám vůbec někdo pomohl. Zastavili jsme u jedný pěkný vyhlídky, nafotili jsme si to a jdu zpět k autu a slyším syčení z pneumatiky. Oprava se nezdařila, tak jak měla – sakra. Tak jsme jeli zpět zase k hotelu a prohodili jsme pneumatiky a po nandání tý druhý vidím, že má na sobě boule. Tak nám řekli ať dojedeme do nejbližšího servisu a dal nám adresu, že ten je prý lepší než ten v kterým byli. Když jsme tam dojeli, tak anglicky neuměli vůbec, ale pochopili o co jde a jen to nějak spravili, ale do 15ti minut to bylo hotové a mohli jsme vyjet na cestu – hurá. Už žádný problémy s autem naštěstí nebyly. I přes pozdní odjezd jsme cíl měli jasně daný a to dojet do pouště. Je vtipný co se nám stalo dnes s tím autem, protože zrovna den předem, když jsme si připadali, jak trabanti napříč Austrálii, tak jsem k tomu dodávala, že jediný co nám chybí je to, že nezastavujem každou chvíli kvůli opravám auta a hned druhý den to tak bylo. No cesta do pouště byla zajímavá, příroda čím víc jsme se blížili poušti byla pustší a pustší. Rovná silnice, kde člověk neviděl konec. Posledních 100 Km bylo už trošku ubíjejících, protože se příroda vůbec neměnila a jen jsme koukali před sebe a trošku nás to uspávalo. Dojeli jsme do městečka Rissani, ale tím jsme jen projeli a cesta pokračovala dalších 30km do Merzougy. Spekulovali jsme o tom, jak asi začátek pouště vypadá, jestli začne zpozvolna a nebo z ničeho nic. Cestou občas byly trošku nánosy písku, ale nic velkýho. A pak z dálky jsme viděli na obzoru oranžový kopce písku. Dojeli jsme do Merzougy a furt jsme přemýšleli jestli budeme spát v poušti nebo nebudeme. Po té cestě jsem už byla trošku unavená a říkala jsem si, jestli se mi chce spát někde ve stanu, kde nebude ani sprcha a tak. No hned po příjezdu si nás odchytil místní berber a hned nám nabízel vyjížďku na velbloudech a spaní v poušti. Řekl, že v kempu jsou normální sprchy, i záchod a že to je včetně večeře a snídaně, tak jsme si řekli, že tedy jo. Čekali jsme na 18hod. v takovým resortu s bazénem a pak jsme měli připravený dva velbloudy a s berberem jsme se vydali vstříc poušti. Byl to opravdu zážitek, i když po dvou hodinách jízdy na velbloudovi jsem nemohla pak skoro chodit a můžu být ráda, že nemám problémy se žaludkem, protože věřím, že někomu by to nemuselo dělat dobře. Velbloud chodí tedy dost pomalu, ušli jsme asi 4km za 2 hodiny. Cestou jsme měli jednu zastávku na focení a na blbnutí v dunách, byla to vážně sranda. Pak jsme zas nasedli na velblouda a pokračovali jsme do kempu. Barbarský kemp nás mile překvapil, stany byly pěkné, uprostřed byl táborák a kolem pohodlné lavice na kterých se pohodlně odpočívalo. Byla tam i sprcha, záchod a i zrcadlo. Pro někoho kdo by chtěl, tak by se dala využít nejspíše i elektřina. Dostali jsme tříchodové menu a pak jsme vyrazili na jednu z dun pozorovat hvězdy a poslouchat velbloudy, jak si odfrkávaj. Vyšlo nás to asi na 900Kč/osobu, ani jsme se moc nesnažili smlouvat, oni ani nechtěli.
2.5.2017
Ráno nás probudilo boucháni na stan se slovy: sunrise, sunrise. Tak jsme vstali a šli si sednout na jednu z dun a čekali jsme na východ slunce. Potom jsme se vydali na snídani, opět klasická marocká snídaně, už mě ty snídaně začínají trošku štvát. Po snídaně jsme si zabalili a řekli jsme barbarovi, že se chceme vydat na zpáteční cestu. Došli jsme k velbloudům, sedli na něj a se slovem limbek se velbloud postavil a vyrazili jsme na dvouhodinovou vyjížďku zpět k autu. Nasedli jsme do auta a čekalo nás zase dalších 350Km autem do vesnice Ait Ben Haddou. Cesta byla zajímavá, projížděli jsme takovým průsmykem, kde byly výhledy jak v Grand Canyonu. Byla to parada. Akorát cesta se opravovala, tudíž jsme jí museli objíždět po šterkové cestě a tím pádem se nám cesta trošku protáhla. Jinak silnice v Maroku mají v dobrém stavu, jen pokud se narazí na opravu silnic, tak vždy je to dost dlouhý úsek. Do Ait Ben Haddou jsme dorazili nějak kolem 4-5 hodiny, dali jsme si večeři, kterou nám dali v hotel. A pak jsme vyrazili do historického městečka, kde se natáčeli různé filmy např. Gladiátor, Mumie atd. Cestou jsme míjeli spousty různých obchůdků se vším možným. Hradby byly moc pěkné a chtěli jsme na vrcholu čekat na západ slunce, ale bohužel se zatáhlo, tak ze západu nic nebylo. Při zpáteční cestě u jednoho obchůdku nás zastavil místní berber a začal nám nabízet jeho výrobky, zavedl nás dovnitř, ale já si v duchu představovala, jak nás tam někde zavře a okrade. Pak na mě začal furt šahat a ptal se Štěpána za kolik velbloudů mě mu nechá, Štěpán řekl 4 velbloudy, natož on řekl: 4? Tak to ne, aspoň 10 tis. Velbloudů. No vtipný bylo, že to myslel fakt vážně a trvalo celkem dlouho než mě pustil, abychom mohli jít dál. Dorazili jsme do ubytování po západu slunce, chvíli jsme seděli na terase a pak šli spát.
3.5.2017
Vstávali jsme celkem brzy, protože nás čekal poslední nejdelší přejezd. Už jsme opustili vnitrozemí a naše cesta směřovala do plážového letoviska Agadir. Cesta byla dlouhá přibližně 5 hodin, cestou jsme dělali zase zastávky, ale už ta krajina nebyla tak pěkná jako ve vnitrozemí. Přijeli jsme do Agadiru, podle navigace jsme dorazili k hotelu. No na první pohled to vypadalo, jak kdybychom byli v dost opuštěné části Agadiru, okolí našeho hotelu nic moc a hotel svojí slávu měl tak před 20 lety. Potom co jsme se ubytovali, tak jsem chtěla se jít podívat hned na pláž. Pěšky to bylo asi něco kolem kilometru. Po příchodu na pláž mě přepadly myšlenky, ach jo tady budeme teď čtyři dny? Já chci zpátky do vnitrozemí. Pláž taková obyčejně městsko-oceánská. Nic co urazí, ale taky nic co nenadchne. Blbý bylo, že na pláži dost foukalo, takže se nedalo vůbec ležet na písku a tím jak foukalo, tak byla trošku zima. Po chvíli nám napsal David s Beátou s kterýma jsme se domlouvali na letišti, že se u moře sejdeme, že zrovna přijeli do Agadiru. Tak přišli za námi a po chvíli povídání jsme usoudili, že asi na pláži nezůstaneme a pojedeme se podívat na Paradise Valley, nasedli jsme do auta a jeli jsme hromadně. Ale bohužel jsme cestu do Paradise Valley netrefili a jeli jsme úplně jinou cestou, zas tam byly taky zajímavé výhledy. Po chvíli jsme to otočili a jeli zpět do vesničky odkud jede Davidovi s Beátou autobus do hotelu. Oni bydlí v surfařské vesničce Taghazout, což je asi 30 min. jízdy od Agadiru. Rozloučili jsme se a my zašli na trh si koupit nějaký ovoce a pak směr zpět Agadir. Večer jsme si zašli na procházku po promenádě podél pobřeží a zašli na večeři.
4.5.2017
Ráno jsem se podívala z okna a bylo zataženo, snad poprvé kromě příletu co nebylo pěkně a zrovna u moře. Asi nám Agadir a okolí není moc souzené. Ale tak to nevadí, bylo i tak příjemně. V ceně ubytování byla i jejich marocká snídaně, nemusím víc popisovat a ani zmiňovat, jak moc mi už lezla krkem. Po snídani jsme se vydali do Taghazoutu. První cesta hned směřovala do surf půjčovny, kde si Štěpán půjčil prkno na 3 dny za 180 dirhámu, což je skvělá cena. Neoprén byl již započítaný v ceně. Následně přišlo další zklamání, protože jsem četla, že Taghazout je vyhlášené svým surfařským životem a hezkou pláží, tak to byl omyl. Hezká bude, ale asi za pár let. Zatím to tam je takové jedno velké staveniště, kde není vlastně ani pořádný přístup na pláž. No možná to bylo i tím, jak nesvítilo sluníčko. Po pláži chodil velbloud a jeho majitel každého otravoval, aby se na něm svezl nebo aspoň s ním vyfotil. Nebylo to tak lákavé jako v Merzouge, ale chápu, kdo tam nebyl, že by se možná chtěl svést. Nás to spíš obtěžovalo. Na pláži byla celkem zima a tak jsem do vody vůbec nešla. Štěpán s ostatními šli surfovat, ale vlny byly takové nic moc. Buď byly moc malé a nebo se lámaly najednou, tudíž nebylo možné je vůbec sjíždět. Odpoledne se najednou udělalo hezky a tak jsme si všichni řekli, že zkusíme na druhý pokus vyrazit do Paradise Valley. Cestu jsme trefili, auto zaparkovali a vydali se do soutěsky. Brodili jsme se řekou, koupali se a koukali do krajiny. Bylo to fajn odpoledne, pro mě lepší než být na pláži.
5 – 6.5.2017
Tyto dny se moc od sebe nelišily, obě rána jsme vždy vyrazili do Taghazoutu s pokusem o surfování. Už bylo jasno a i já jsem se šla vykoupat a vyzkoušela surf, ale opravdu nic moc. Druhý den jsme strávili na jiné pláži než je ta hlavní se stavbou a tam to bylo takové hezčí. David s Beátou se přesouvali do Marrakese a tak jsme zbytek dne zůstali na té menší hezčí pláži. Agadir jsme si vlastně ani moc neprošli, protože nebylo moc čas a ani nás to tam moc nelákalo.
7.5.2017
Dnes jsme ještě zvažovali, že budeme celé dopoledne na pláži a pak se vydáme do Marrakese, ale tak nějak se nám oboum nechtělo a i předpověď na vlny nebyla nic moc, tak jsme si řekli, že vyjedeme hned do Marrakeše a pojedeme podél pobřeží a zastavíme se ve měste Essaouira. Městečko bylo pěkné, takový menší Marrakeš, ale u moře. Prošli jsme si tam uličky, smočili nohy v moři a opět se vydali na cestu. Do Marrakeše nám to pak trvalo asi něco kolem 4 hodin. Celou dobu co jsme jezdili autem, tak jsme se smáli místním policajtům, protože nám přišlo, že ač je jich všude spousty, tak nic nedělají, vždy jen na nás přátelsky mávnou a to bylo celé. A při cestě do Marrakese se stal opak. Věděli jsme, že stojej skoro za každou větší vesnicí, ale nějak jsme si to jednou neohlídali a hned nás stavěli. Štěpán šel ven a já v rychlosti z jeho peněženky vyndala peníze a nechala mu tam jen asi 50 dirhámu. Jelikož, když uviděj, že nic nemáme, tak ani nemůžou nic dělat. No řekli nám, že pokuta za rychlost je za 300 dirhámů. Byli docela přísný, chtěli po nás, abychom si dojeli někam do bankomatu vybrat a nebo, že si nechají Štěpánův řidičák. Pak jsem vystoupila a začala na ně hrát, že je to náš poslední den a že už jedeme na letiště atd. Nakonec se jim to asi nechtělo řešit a vzali si těch 50 dirhámů a nějaký drobný nám ještě nechali. Tak jsme se pak v autě smáli, ale to jsme netušili, že asi za půl hodiny nás opět zastaví policajti. Překročili jsme rychlost asi o 5km/h. Tihle byli milejší. Opět jsem na ně začala s tím, že jedeme už na letiště atd.. pak se nás ptali jestli nechceme od nic suvenýr (pokutu) natož jsem řekla, že jsme si suvenýr už koupili, tak se zasmáli. Potom co jsme řekli, že jsme z ČR, tak začali jmenovat fotbalisty a díky nim nás pustili bez pokuty dál. Tak dobrý a už jsme si dávali vážně pozor. Po příjezdu do Marrakeše jsme zaparkovali auto na parkovišti a sešli se s Beátou a Davidem a šli jsme se projít do jednoho parku. Pak jsme všichni hromadně přejeli do Mediny a my se Štěpánem jsme se šli ubytovat do stejného hotelu, jako jsme byli první noc. Po ubytování jsme se vydali vstříc Medině a bylo to úplně jiné než ten první den ráno. Všude narváno k prasknutí, obchůdek vedle obchůdku. No byla to jedna velká holešovická tržnice. Došli jsme na hlavní náměstí a chtěli jsme si dát večeři s výhledem na tržiště. Dali jsme si poslední jejich typické jídlo tagine s kuřecím masem a čekali jsme na terase do západu slunce. Pak jsme už jen nakoupili poslední suvenýry, rozloučili se s Davidem a Beátou a vyrazili jsme do hotelu.
8.5.2017
Vstávali jsme hodně brzy, protože jsme měli odevzdat auto už v 8 na letišti. Toho jsme se trošku obávali. Už jen to, aby nám vrátili ten deposit, ale hlavně i to, aby nám proplatili ty opravy na autě. Dorazili jsme před letiště a nikde nikdo. Naštěstí za chvíli přijel týpek a tak jsme si ho odchytli. Byl to ten druhý s kterým jsme neřešili ty opravy a tak o tom vůbec nevěděl. Trvali jsme na tom, aby nám vrátil ty peníze, nakonec nám je dal. Vrátili jsme klíč a řekl, že deposit bude zpět do 24hodin, tak snad. A šli jsme na letiště. Vše už probíhalo celkem v klidu. Jen letadlo mělo problém s dveřma, že nějak nešli zavřít, ale vše se vyřešilo a my doletěli do Prahy.
Shrnutí na závěr:
Maroko doporučuji! Tento okruh se dá stihnout v pohodě, aby to člověk vše snažil vstřebat, možná bych radši prodloužila o dva dny déle v horách a ubrala u pláže, ale chtěli jsme si tam zasurfovat. Doprava autem kromě Marrakeše je v pohodě, silnice mají hezčí než u nás. Policajtů je všude hodně, takže jezdit podle předpisů. Jídlo dobré, ale mají více méně jen dva druhý jídel na x způsobů.
Celkem se vším nás to vyšlo na necelých 20.000 Kč / osobu.
Letenku jsme pořizovali za 6000Kč a auto na jednoho vyšlo asi na 1500Kč/na celou dobu